Profesorova prázdninová cesta za srbskými skauty

Srbsko 2015

Neděle 19.7.

Je neděle večer a spolu s autobusem značky EuroLines se řítím po maďarské dálnici. Mířím do Srbska. Země, o které se říká, že je plná překvapení.IMG2609

Před chvílí nám pan řidič plynulou srbštinou sdělil všechny důležité informace. Anglicky zřejmě mluví jen velmi špatně a nerad a tak si musím nechat všechno překládat od svého souseda, Srbského dědy, který žil dvacet let na Slovensku a teď se vrací na pohřeb svého tchána. Ten mi vysvětlí, že za chvíli projde autobusem slečna s kelímkem a vybere od každého drobné. Na úplatek pro Maďarské celníky.

Můj odvoz, plánovaný přímo z Bělehradu nakonec nedopadl a tak se zítra budu muset spolehnout na místní dopravu až do Bele Crkve, kam mám namířeno.

Pondělí 20.7.

Sedím na nástupišti na hlavním autobusovém nádraží v Bělehradě. Za dvě hodiny mi jede autobus do města Bela Crkva. Přes hranici mě pustili i přes strašení mého Srbsko-slovenského souseda, který mi tvrdil, že mě bez pasu nechají na hranici. Není to tak, občanka stačila v pohodě.

Při příjezdu do Bělehradu nás všechny zaujalo množství stanů, odpadků a spících lidí v parcích nedaleko autobusového nádraží. Nejdřív mě napadlo, že se tu asi konal nějaký hodně divoký festival. Potom ale někdo prohlásil: „Ti jsou se Sýrie“. Těžko popsat pocity při pohledu na ty stovky lidí. Většinou rodiny s dětmi, nebo mladí lidé, ležící na karimatkách, krabicích, hadrech. Ti šťastnější ve spacáku, nebo dokonce ve stanu.IMG2637

Po výstupu z autobusu mi velmi pomohli další noví známí, které jsem v autobuse potkal. Jeden kluk ze Srbska a dvě češky, které jely do Bělehradu pomáhat ve stacionáři. Společně jsme našli autobusové nádraží a bez problémů se mi podařilo najít správné nástupiště.

V pořádku jsem pěkným, klimatizovaným autobusem dorazil do Bele Crkve. Tam mě přivítala má hostitelka Ilona Kirchnerová, která zde dělá učitelku. V místní pěkné kavárničce jsme povyprávěli o místních poměrech a na oběd jsme šli k majitelce domku, ve kterém Ilona bydlí. Říká se jí „paní Fína“ a je to stará, ale čiperná babička, která umí perfektně česky. Kromě toho umí také perfektně vařit.

Po obědě jsem se byl projít po městě Bela Crkva. Město, které má asi 6000 obyvatel a bydlí tu početná česká menšina. Další Češi žijí také v okolních vesnicích, hlavně v obci Češko Selo, Kruščice a Vršec.

Je tu velké vedro a dusno. Teploměr na poměrně chladném dvoře ukazuje 36°C. I přes to jsem se byl podívat kousek za město. Všude se táhnou kilometry polí, téměř žádný les. Cesty vedou přímo rovně a většinou velmi daleko. Příroda zde téměř neexistuje. Hlavně ve městech, ale i ve vesnicích je neuklizeno, odpad se třídí na to, co se dá spálit a na to, co se dá hodit do příkopu.

IMG2604V pět hodin jsme vyjeli na vernisáž výstavy o českých lidových tradicích v městě Vršec, která byla pak zakončená vystoupením české dechovky ve stylu „Eva a Vašek“. V Čechách by málokdo poslouchal s takovým zájmem a nadšením odrhovačky typu „Dlouhá bílá noc“, zesílené reproduktory do hlasitosti, která trhala uši. Srbští Čechové jsou ale hrdí na to, že jim sem přijela pravá česká dechovka a poslouchají s uznáním a radostí.

Úterý 21.7.

V úterý měla Ilona nějakou práci, tak jsem se byl podívat na místní atrakci – Belocrkvenská jezera. Celkem je jich tu sedm. Já jsem došel jenom k tomu prvnímu a největšímu. Celou dobu je strašné vedro a i voda v jezerech je tak teplá, že se člověk téměř neosvěží.

Po obědě jsme se byli podívat do vsi Češko Selo. Je to nejstarší obec, kde se Čeči usídlili. Měli by tu tou dobou být také nějací češi z hnutí Brontosaurus, ale teď jsou pryč. Stavili jsme se tedy aspoň u Tesařů, kde jsme našli jen paní Tesařovou, která zrovna vařila rajčatový protlak a zvala nás na Paprikašijádu (soutěž ve vaření paprikáše, což je druh guláše).IMG2603

Po návratu z Češka Sela jsme konečně navštívili skauty (nebo srbsky Izvidače) na jejich základně v Belí Crkvi. Základna se skládá z několika větších domů kolem společného dvora. V jednom je ubytování a společenský sál, v druhém sklad a ve třetím jídelna s kuchyní. Na nádvoří je teď spoustu stanů, protože zde zrovna táboří nějací skauti z cizího srbského města.

Přivítal nás vedoucí – Ivan Žak. Později přišel také Milan, další vedoucí, který nám předváděl své nové skleněné oko. Prohlédli jsme si základnu, vyměnili šátky, trička a nášivky a domluvili další spolupráci pro příští rok. Vedoucích je asi osm kluků, z větší části češi, ale ne všichni umí dobře česky a většinou je moc nebaví snažit se mi v češtině porozumět, takže Ilona často překládá.

Pak jsme ještě s dalšími skauty vyjeli na další místní jezero. Vykoupali se, zahráli pár her s míčem a stavili se na zmrzlinu. Večer jsme s nimi pak šli do kavárny na pivo.

IMG2598Středa 22.7.

Ve středu ráno měla Ilona nějakou schůzi a tak jsem zůstal doma.

Před polednem jsme pak přibrali ještě vnuka paní Fíny, Vlada, a jeli na Palanku (vesnice na břehu Dunaje), kde jsme v restauraci potkali už zmíněné Brontosaury, kteří za sebou měli celodenní pochod a prohlídku od policistů, kteří je považovali za imigranty snažící se přejít Rumunské hranice.

Po obědě a koupeli ve velmi teplém Dunaji jsme se přeplavili trajektem na druhý břeh – na starou tureckou pevnost Ram.

Večer jsme pak strávili s folklorním souborem v Kruščici, podívali se na jejich schůzku. Prohlédli si Etnokuču (kuča = dům) – je to vlastně stará česká chalupa s hospodářstvím, ale poměrně zachovalá a předseda tam prý plánuje konat kulturní akce. Pak jsme se ještě stavili u pana předsedy České Besedy doma na pivo.IMG2569

Čtvrtek 23.7.

Ve čtvrtek ráno už jsem musel odjet do Bělehradu. Ještě jsme se předtím stavili na tržišti, kde jsme si nakoupili prvotřídní zeleninu a ovoce, kterým ta naše může stěží konkurovat.

Cesta do Bělehradu trvá dvě hodiny autobusem. Tam jsme se ještě zastavili na velvyslanectví ČR, kde pracuje Ilony kamarádka – velvyslankyně. Pak už jsme se rozloučili a odpoledne jsem strávil sám prohlídkou Bělehradu.

Pátek 24.7.

Noc na pátek jsem strávil v hostelu u nádraží.

Dopoledne už jsem zase čekal na autobus. Na zastávce se se mnou dal do řeči jeden uprchlík, který uměl anglicky. Naprosto typický případ. Jmenuje se Muhammad, je ze Sýrie, utíká před válkou, IMG2531       protože jinak by musel narukovat do vojny. Míří do Německa, vízum nemá, přes hranice se prý nějak prosmýkne, má nějaký lístek na autobus, ale vlastně vůbec neví, kam ten autobus jede.

Pak už jsem jenom nastoupil do svého autobusu a Srbskou zemi nechal za sebou. Těžko říct, co si odvážím. Pozitivní zážitky se mísí s negativními a hlavní dojem, který mí zůstává je pocit, že máme vlastně velice pěknou zemi a že si nemáme vůbec na co stěžovat.

Napsat komentář