Začnu asi tím, že představím tuto akci pro ty z vás, kteří ji neznáte. Každoročně se desítky ba i stovky skautů sejdou ve Dvoře Králové (tento rok 25. listopadu), jenž je předlohou pro trilogii Rychlé Šípy, v dobovém oblečení a na pár hodin se stanou Vonty, mladistvými obyvateli Stínadel. Zde se rozdělí na dvě party, na stoupence Losny a stoupence Mažňáka, abyste rozuměli, tito dva vontové kandidují na velkého vonta, nejvyšší postavení ve vontském hnutí vůbec. Bojují za svého favorita a snaží se najít deník a hrob Jana Tleskače a legendárního ježka v kleci, kterého však stráží Široko. A tím se dostáváme ke třetí straně v této hře a tou jsou stínadelské postavy, kupříkladu Rychlé Šípy, Amazonky, nebo Dlouhé bydlo.
Na tuto akci jsem jel docela neočekávaně a narychlo, jelikož Péťa Krsková nemohla, tak jsem jel registrován pod jejím jménem. To však nezabránilo tomu, abych se na tuto akci extrémně těšil. Měl jsem trochu problém s tím dobovým kostýmem, jelikož vždy, když jsem našel něco, co by odpovídalo době, tak mi došlo že takhle oblečen chodím normálně, nakonec jsem to překousl vzal si beranici, kšandy a jel. No jel je silné slovo, šel do žamberecké školky, ve které měly holky předchozí den noční hru. Bylo mi řečeno že se pro ně stavím a budeme spěchat na vlak, samo sebou se tomu tak nestalo. Přišel jsem dovnitř, nikdo mě nevítá, nikdo neskáče radostí. Tedy jedna věc mě tam čekala a tou byl úklid. Pomohl jsem jim to tam uklidit a šli jsme si nakoupit svačinu a oběd do Penny. Vlak jsme stihli kupodivu s rezervou. Ve vlaku jsem vedl přednášku o světě Rychlých Šípů. V Hradci Králové jsme přestoupili a koupili si oběd. Během cesty jsme naráželi na skupinky skautů tématicky oděných a bylo nám jasné, že se s nimi setkáme i na Stínadlech.
Do Dvora jsme dorazili spolu s dalšími 70 skauty. Mé orientační schopnosti převyšovaly ty ostatní a tak jsem vedl skupinu, no vypadalo to asi tak, že jsme se prostě drželi jiné větší skupiny. Dorazili jsme na místo přespání, zdejší gymnázium, vzali jsme si převleky rozdělili se do dvou skupin a každá skupina jsme šli na sněm na naši základnu k našemu vůdci. Byla nám vysvětlena pravila hry a cíle, rozděleny role co kdo bude dělat a vyrazili jsme k vontské radě na proslov současného velkého vonta. A v tuto slavnostní chvíli se poprvé objevil Široko.
Po návratu na základnu započala hra. Hra je v tomto případě velmi slabé slovo, masakr, to je výstižnější. Když se na vás nahrne 30 nepřátel, vás je jen 6 a posily v nedohlednu. Tak vám zbývají tři možnosti, zaprvé útěk, kterého si moudře zhostila Adriana a udělal nejlépe z nás. Zadruhé můžete běhat kolem trhat ostatním životy ze zad a co nejvíce jich uzmout, což jsem a nebojím se říci obstojně plnil já, tedy do chvíle, kdy jsem jednomu nepříteli ztrhl život a on v tu samou chvíli uzmul ten můj. Třetí a asi nejvíce riskantní možnost je padnout na záda a chránit tak svůj život svým tělem, tuto taktiku zvolila Verča a velice bravůrně a odhodlaně bránila svůj život. Naneštěstí pro ní se její život o zem obrousil a poté jí byl odtržen. Po nasazení nových životů jsme zvolili taktiku plížit se a hledat indície k nalezení Tleskačova hrobu. Komplikace se objevili hned na začátku naší mise a to, že nemáme mapu hracího území, nezoufali jsme a první lidé označení hrací paskou nám ukázali cestu, naneštěstí to byly Amazonky čehož jsme si nevšimli a oni nám lstí ukradli 3 životy. Naše cesta okolo hracího území přinesla pramálo ovoce. Ani nevím jak se to tak rychle seběhlo, ale v mžiku jsme stáli na náměstí uprostřed bojů. S Adrianou tisknouc se zády a chráníce si tak životy jsme zaujali obranné postavení, zato Verča běhala po náměstí a naháněla nepřítele. Postupně jsme se dostali z boje a šli prozkoumat rozsáhlý park a přilehlou Billu, kde jsme potkali partu z našeho týmu a šli na zteč. Jeden nepřítel padal za druhým a tým Losny začal utlačovat tým Mažňáků.
Konec hry oznámily zvony kostelní věže, shromáždili jsme se v parku na vyhlášení. Vyhrál Losna! Večer, který následoval byl vyčerpávající určitě nejen pro mě. Poznání nových lidí nás lákalo na tolik že jsme spánek odkládali čím dál víc. Konečně někteří usnuli, ale to jim nebránilo v konverzaci a mluvili ze spaní, pro jistotu nebudu citovat Lucku Jonesovou, která byla právě tímto případem. Ne cestě domů se nic zvláštního nedělo a tak to řeknu ve stručnosti. Byla to bomba…
Za všechny zúčastněné sepsal Honza Dolejš – Šnek
